Historie

Povrch severovýchodní části bývalého berounského okresu je výrazně ovlivněn korytem řeky Berounky. To se zde hluboce zařízlo do měkkého vápencového podloží, a vytvořilo poměrně široké údolí, jehož boky spadají na obou stranách dosti strmě dolu. Nad severní stranou se pak rozkládá plochá krajina s vrchy dosahujícími nejvyšších výšek kolem čtyř set padesáti metrů nad mořem. V ní pak bylo v minulosti založeno několik sídel, k nimž patří vesnice Lužce a Vysoký Újezd.

Obě jmenované vesnice mají dosti podobnou historii. Během 14. století v nich stávala panská sídla, která později zanikla, aby byla nahrazena mladšími zámeckými stavbami, existujícími po naše časy. Jelikož jim dosud nebyla věnovaná náležitá pozornost, proběhl mezi léty 1999 až 2003 jejich povrchový průzkum a současně byl proveden základní výzkum archivního materiálu. Jejich výsledky pak shrnuje tento příspěvek.

Ves Lužce leží asi 9km východoseverovýchodně od Berouna. Dobu jejího založení dosud sice neznáme, nicméně z historických souvislostí lze předpokládat že k němu došlo zřejmě až v průběhu 13. století. Literatura sice uvádí, že roku 1224 je připomínán Mstidruh z Lužce, ovšem zprávu je nutno brát s rezervou. Není totiž známo, odkud autoři čerpali informaci neboť dosud se jí nepodařilo ověřit. Prozatím se proto musíme spokojit konstatováním že první skutečně ověřené písemné zprávy o vsi pocházejí až ze 14. století. Lužce (Luzecz) tehdy tvořily centrum samostatného statku, byly však rozděleny na několik majetkových dílů. Jeden z nich patřil bratřím Zdeňkovi a Lukáši z Kladna, kteří drželi v zástavě rovněž část sousedního Vysokého Újezda, zbylý díl pak vlastnil Vojtěch z Lužec zvaný Chabec, snad potomek předchozích držitelů vsi. 1. října 1367 pak Zdeněk z Kladna seděním na Míkovicích prodal Vojtěchovi z Lužec (Woityechoni de Luzecz), matce Vojslavě a sestře Jaroslavě svoji část vsi, totiž jeden lán pozemků. Vojtěch tak rozšířil držbu v Lužcích na podstatnou část vsi, ovšem smlouvou z 9. března 1370 prodal za částku 120 kop českých grošů augustiniánskému klášteru u svatého Tomáše v Praze „dvůr se dvěma lány, polmi a lukami a jeden dům svého poddaného s jedním lánem pozemků, jenž nyní drží sedlák Němec “.

Do držení vsi tak vstoupil augustiniánský klášter, který ji vlastnil až do výbuchu husitského hnutí. Smlouvou z 20. května 1378 ovšem zajistil svým fundátorům bratřím Vilémovi a Mikuláši z Házmburka, nárok na část majetku, konkrétně na dvůr a dvě popluží v Lužcích s platem, jenž jim vložil do zemských desek. Na lužeckém majetku však hospodařil alespoň zpočátku sám. 3. října 1398 pak uzavřel smlouvu s novoměstským měšťanem Jiřím a za 17 kop českých grošů ročního platu mu tamní hospodářství sestávající z poplužního dvora a pozemků, zastavil na dvacet let.

Jiří zřejmě nevyužil celou dobu, po níž měl majetek zastaven, a z neznámých důvodů ho vrátil klášteru. Ten proto mohl uzavřít 15. března 1414 smlouvu se Zbyňkem z Kozolup a manželkou Alžbětou, jimž doživotně pronajal „dvůr v Lužcích” se dvěma poplužími, Iukami a příslušenstvím, a to na první tři roky za plat 11 kop českých grošů a na další léta za 12 kop ročně.

Po roce 1419 byla ves klášteru konfiskována a ocitla se ve světských rukách. Nevíme, kdo všechno ji držel, známo je jen to, že 23. října 1436 zapsal císař Zikmund Lucemburský Vaňkovi Zelenému z Rakových část bývalého augustiniánského majetku, totiž ves Lužce s poplužím a roční plat 4 kopy českých grošů v sousedních Kozolupech s příslušenstvím. Později však klášter získal ves zpět do držení. Vykoupena byla v období vlády Vladislava Jagellonského (1471 až 1516). Český král Ferdinand I. poté potvrdil listinou z 1. května 1531 všechny výsady kláštera a stanovil, že vsi Lužce s Kozolupy a dům se zahradou u kláštera nesmějí být zastavovány ani jinak zcizeny.

Klášter poté vlastnil Lužce až do 20. století. Z dochovaných písemností je známo, že statek po celou dobu nespravoval ve vlastní režii, ale pronajímal ho. Zprvu si ponechával určitou část pro vlastní potřebu, na zbytek pak uzavíral smlouvu s pachtýři. Prvním dosud známým nájemcem byl Filip Bílek, s nímž se vyrovnával prior Kosmas Miller 1. června 1841. Příslušnou část statku měl pronajatou samozřejmě již dříve, příslušné záznamy se dosud nepodařilo nalézt.

Bílkův pronájem trval až do počátku padesátých let. Následujícím pachtýřem statku byl Elias Lichtenstern, s nímž klášter uzavřel smlouvu 6.března 1854 na pronájem od 15.března téhož roku do 15.března 1863. Roční nájem byl stanoven ve výši 2 400 zlatých. Elias Lichtenstern, familiant z Jenče u Prahy, uzavřel s klášterem po vypršení této smlouvy další dohodu, neboť nájemcem byl prokazatelně ještě v červnu 1880.

Následujícím pachtýřem byl Jakub Blochl, ovšem od kdy měl statek pronajmutý, nevíme. Jeho pronájem skončil počátkem devadesátých let neboť 28. ledna 1893 uzavřel klášter nájemní smlouvu s Janem Františkem Kreislem, majitelem sousedního statku Vysoký Újezd. Nový pachtýř měl mít statek v nájmu od 1. ledna 1893 do 31. prosince 1904 za roční plat 3 000 zlatých splatný v termínech k 1.lednu, 1.dubnu, 1.červenci a 1.říjnu.

Délka pronájmu byla dodržena přesně podle dohody, ovšem klášter neměl zájem na jejím prodloužení. Místo toho připravil již v listopadu 1903 návrh obdobné smlouvy s manželi Františkem a Boženou Hustolesovými, majiteli usedlosti v blízkých Dušníkách. Statek Lužce měli využívat od 1. ledna 1905 do 31. prosince 1917. Zajímavostí bylo stanovení výše nájmu. V návrhu smlouvy totiž bylo zakotveno, že „Na místě nájemní činže zavazují se páni nájemci k nerozdílné ruce pronajímajícímu konventu Augustiniánů u sv. Tomáše v Praze ročně 20 kusů zajíců a 60 kusů koroptví a sice zvěř v dorostlé velikosti a poživatelném stavu v době od 20.srpna do 20. prosince každého roku do kláštera v Praze bez výloh a prosté potravní daně odváděti, a sice jsou páni nájemci povinni k 28. srpnu každého roku dvacet kusů koroptví na jednou, dále do 15. září každého roku nejméně 10 kusů zajíců a k svátku sv. Tomáše 40 kusů koroptví a 10 kusů zajíců najednou odváděti. Zároveň se podotýká, že mimo těchto dodávek k 28. srpnu a k svátku sv. Tomáše každého roku vždy nejméně 3 kusy zajíců odvésti se musí”. V definitivní smlouvě však byl pasus o způsobu splácení nájmu výše uvedeným způsobem vypuštěn a místo toho stanoven pevný roční plat ve výši 7 600 korun. Konvent pak plnou mocí z 26. února 1905 zmocnil Františka Hustolesa k zastupování v úředních záležitostech.

Manželé Hustolesovi měli statek v pronájmu až do konce období stanoveného smlouvou. Konvent poté zřejmě řídil správu majetku přímo. Důvodem toho byly snad události konce první světové války a vzniku samostatné republiky. Ani po roce 1918 nebyly vhodné podmínky pro pronájem statku, neboť návrhem Státního pozemkového úřadu v Praze z 15. června 1921 bylo omezeno vlastnické právo konventu ke statku, na němž měla být provedena podle zákona č. 215/1919 Sb. pozemková reforma. Ta pak skutečně proběhla, ale roku 1925 byl statek klášteru navrácen.

Konvent však mezitím uzavřel na jaře 1924 novou nájemní smlouvu s manželi Josefem a Marií Mazánkovými, kterou počátkem roku 1928 prodloužil. Manželé poté řídili správu statku až do čtyřicátých let 20. století, resp. do počátku roku 1947. 27. února proběhlo jednání mezi zástupci konventu a manželi o způsobu předání statku po ukončení nájmu. Během něho se ukázalo že na statku jsou závady a nájemci dluží část nájmu. Podle návrhu dohody měli proto manžele nejpozději do 31. března 1947 vyklidit statek a předat klíče jeho novému správci Janu Hájkovi.

zdroje:

Ohrožené hrady, zámky a tvrze Autor: Jiří Úlovec
www.luzce.eu